„Dnes mě okradli v kostele o pět tisíc franků“, říká trochu s nadsázkou můj sedmdesátiletý přítel Jerry, který chodí do kostela pravidelně každou neděli. (pozn. 5000 CFA je asi 200 Kč, tento obnos uživí jednu rodinu v Kamerunu na týden)
„Úplně mi vyprázdnili kapsy“, zase stroze konstatuje má čtyřicetiletá kamarádka Doris.
„Budiž odpuštěno této ženě za to, že byla jednou ze tří manželek již zesnulého muže“, naslouchám jednomu z knězů baptistického kostela ve vesnici Big Babanki na severozápadě Kamerunu v průběhu pohřebního přednesu, „naše církev neumožňuje polygynii“, pokračuje kněz, o kterém se později dozvídám, že má tři manželky, velký dům a drahou toyotu hilux.
Ani si nezapamatoval jméno zesnulé, matky mého nejlepšího kamaráda Ernesta Vunana. Po desetiminutovém přednesu o škodlivosti mnohoženství a vyjádření soustrasti pozůstalým pokračuje kněz už úplně z cesty: “naše církev musí z něčeho žít“, a posílá asi osmileté děti s kloboukem do řad truchlících s prosíkem o finanční příspěvek. Během půl hodiny tak učini třikrát, dokud si není jist, že všichni nedali všechno, co měli po kapsách a peněženkách. Obřad končí a já se s ostatními i nebožkou uloženou v rakvi vydáváme na státem zakázaný tradiční obřad na zahradu nejstaršího syna zemřelé, Ernesta. Tradiční tanečníci Dju Dju, kteří mají schopnost komunikovat se zemřelými, ženské tance, poslední pomazání palmovým olejem, několikahodinové proslovy pozůstalých, to vše se odehraje na pohřbu dle tradic lidí z lesa (Kedjom-Keku překladu Lidé z lesa), který trvá celých sedm dní. Pohřeb spíš připomíná open air festival a všichni oslavují, tančí a těší se z toho, že jejich matka, kamarádka a rádkyně v jedné osobě měla krásný a dlouhý život (dožila se úctyhodných 82 let).
„Proč Kamerunci přejímají křesťanské tradice, proč chodí do kostelů, kde je okrádají o peníze, které pak kněží využívají ke svému blahobytu, co od boha a církevních hodnostářů vlastně očekávají?“, ptám se skoro denně sám sebe.
Když jsem poprvé před šesti lety navštívil Kamerun a viděl kostel na každém kroku, k tomu všudypřítomné úsměvy na tvářích Kamerunců, měl jsem dojem, že právě tady má víra v „našeho“ boha největší smysl. Dává lidem naději, sdružuje je a pomáhá jim ke vzdělání. Dnes po více jak dvou letech prožitých v této krásné zemi mám úplně jiný názor.
S příchodem křesťanství do Kamerunu se začala zvyšovat gramotnost místních lidí. Misionáři stavěli a stále staví nové školy, vedle nichž ale nikdy nezapomenou vybudovat kostel, kam musí žáci povinně chodit. V horské oblasti Kedjom-Keku tomu není jinak. Gramotnost je tu ale o poznání nižší než jinde v Kamerunu. Dlouho jsem nemohl přijít na to proč. Teď už to ale vím. Nezanedbatelná část populace jsou muslimové, kteří byli nuceni chodit do křesťanského kostela také, což jim pochopitelně nešlo na mysl, a proto raději nechodili ani do školy.
Dokonce i dnes americký misionář Tom, který žije v této oblasti už třicet let a vede zde baptistický kostel, vysílá své dcery do muslimských oblastí. Ty se každý týden snaží přesvědčit uvolněné vyznavače islámu k nedělní návštěvě jejich kostela. Místní muslimové patří mezi nejbohatší obyvatele, proto se snahám Toma ani nedivím. Ačkoli sám už vlastní kromě několika aut, velké vily i dvě soukromá letadla. Zřejmě mu to ale nestačí.
Šíření křesťanství pouze navazuje na koloniální doby a využívá důvěry a víry Afričanů ke své zvyšující se moci a síle na celém světě. Afrika je jediným světadílem, kde lidská populace roste více jak dvěma procenty ročně a misionáři to moc dobře vědí. Neshledávají rychle rostoucí populaci jako problém, nýbrž jako výhodu šířit náboženství, které nemá s africkými tradicemi a kulturou nic společného a profitovat na jejich neznalostech a slepé víře, že to s nimi tito lidé a Bůh myslí dobře. Namísto osvěty týkající se problému přelidnění, pohlavních nemocí, devastaci původního přírodního bohatství a dalších negativních procesů dotýkajících se rozvojových zemí, zakazují Afričanům používat kondomy i antikoncepci, problém přeměny původních tropických deštných lesů na plantáže zachraňují slovy „Bůh to všechno napraví, Bůh je totiž všemohoucí“. S trochou nadsázky tak lze říci, že pouze vymývají Kameruncům mozky ku svému prospěchu a to vše ve jménu božím.
Ptám se znovu sám sebe i vás: „mají misionáři právo krást Afričanům jejich kulturu i tradice, dělat z nich slepé ovce následující pouze svého pastýře, který je vede do propasti, ze které už se nikdy nedostanou?“